Pavel Kubálek – jeskyňář z Českého krasu, potápěč, dlouholetý badatel v Slovenském krasu a Kačne jamě. Taktéž člen Speleologické záchranné služby ČSS. Známý i svýma fotografiemi a taky velikýma speláči zvanými “Pkáčka”.
Proč vlastně lezeš do jeskyní a jak jsi s jeskyňařením začal?
Nejdříve, jak jsem začal s jeskyňařením: Když jsem jako mladý jinoch na základce viděl dokumenty o jeskyních v Mexiku, tak jsem si říkal, že to je skvělé a že bych se tam rád podíval. Protože to však bylo ještě za socíku a hranice byly v té době zavřeny, tak se to nezdálo příliš pravděpodobné, proto jsem to v duchu odsunul na neurčito do kategorie snů. Během mých středoškolských let jsem navštěvoval štoly v Českém krase, ale pořád to bylo něco zakázaného, adrenalinového. Tehdy jsem začal lézt po skalách a kamarádit se s podivnými existencemi, které lezly i do jeskyní. Občas jsem se také do nějaké jeskyně podíval. Pořád jsem měl ale více zábav – jezdil jsem na kole (MTB) a začal se potápět. Když jsem studoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK, tak mi spolužáci ze zoologie nabídli, jestli bych s nimi nechtěl jít do Českého krasu sčítat netopýry. Nabídku jsem s radostí využil a při té příležitosti jsem zjistil, že jeskyně mne baví více než lezení po skalách.
Intenzivně jsem začal jeskyňařit až když jsem se hodně vyskytoval v Košicích. Chodíval jsem na zdravotní vycházky po okolí a ve Slovenském krase byla krajina nejkrásnější a podle map plná jeskyní. Protože jsem tehdy neznal žádného místního jeskyňáře, tak jsem prostě zazvonil na místní pobočce Slovenského muzea ochrany prírody a jaskyniarstva a nabídl spolupráci Gabimu Lešinskému. Tím se otevřela zcela nová kapitola mého života.
Díky tomu, že jsem se k jeskyním dostal intenzivněji přes zoology a zároveň v době, kdy jsem začal působit na archeologických výzkumech, tak mne to dost ovlivnilo. Nevnímám jeskyně jen jako „díry v zemi“, ale také jako prostředí, ve kterém něco žije a umírá, neustále se něco odněkud někam přemisťuje; hlavně v jeskyních a uloženinách v nich je přirozený historický záznam. Kromě klasické jeskyňářské odměny z nově objevených prostor, kterou je obrovská dávka endorfinů a euforie, mne baví hledání a objevování i ve známých místech. Mám potřebu naplnit program mých návštěv jeskyní nějakým vyšším smyslem, jako je třeba systematický sběr dat a vzorků, aby nešlo jen o speleoturistiku. Snažím se spolupracovat s různými odborníky a dodávat jim data či vzorky, ke kterým se jako nejeskyňáři nemohou dostat.
Máš nějaké intelektuálně náročnější koníčky, než kýblování bláta? Třeba… kaktusy?!”
Bude to asi znít dost jako fráze, ale můj největší koníček je má práce. Pracuji jako antropolog na záchranných archeologických výzkumech. Tomu podřizuji svůj život, to mi přináší nejvíce radostí a strastí. Dále se pro mne staly koníčkem práce na laně (výškovky). Určitou dobu pro mne byly hlavním zdrojem příjmů, ale zjistil jsem, že mne to baví tak moc, že s tím nechci přestat. Mám rád výšky, rád se pohybuji na laně a rád řeším technické problémy. Přestože už pár let pracuji na plný úvazek jako antropolog, tak si stále nechávám „zdravotní“ dávku výškovek. A od mala hodně čtu.
Nejoblíbenější alkoholický nápoj?
Nejčastěji piji pivo, ale to hlavně kvůli tomu, že u nás je dobré pivo mnohem snáze dostupné než dobré víno či pálenka.
Kolik piv jsi nejvíce vypil za jeden večer?
No, nejvíc jsem za mlada vypil 20 piv a k tomu ještě litr čůča, ale není to nic, na čem bych stavěl svůj život. Nejsem soutěživý, nepotřebuji se opíjet do němoty a nechci mrhat svůj čas. Spíš než samotná konzumace mne zajímá, s kým ji provádím. Setkání s přáteli je pro mne přínosné i bez alkoholu.
Oblíbení filmoví, literární a komiksoví hrdinové a proč?
Nejspíš by to měli být třeba Švejk, Mrakoplaš nebo Viking Vike, pro jejich umění neotřele řešit problémy (třeba i více či méně decentním opuštěním místa), umění nebrat život úplně vážně a schopnost poukázat na jeho absurditu, či přímo dělat si ze života prču, slušně řečeno.
Krasové hospody, které můžeš doporučit.
Nejsem moc příznivcem hospod. Spíše preferuji nehospodská setkání s blízkými přáteli, na to se nejvíc se osvědčily expediční povrchové „základní tábory“ a bivaky v jeskyních. Pokud jde o doporučení nějakého konkrétního místa tak doporučuji bivak „Peščena Beach Club“ v Kačné jamě (Slovinsko) a „Český kemp“ v Aggteleckém krasu (Maďarsko).
Co bys rád dostal na Vánoce?
Nemám je rád, v současnosti je to hlavně oslava konzumního stylu života a svátek obchodníků. Za největší dárek považuji bezdárková setkání s rodinou či blízkými přáteli.
Pokud by sis sám sebe představil jako hlavního hrdinu jeskyňářského filmu, co by sis vybral do soundtracku?
Už pár let poslouchám hlavně řecké Rotting Christ, takže ty. Ono se tak vlastně i stalo. Enčí (Jan Enčev) zachytil na video svůj a z části i můj ponor v Podtraťové jeskyni v Českém krasu a jako zvukový doprovod vybral právě hudbu Rotting Christ. Tehdy jsem se s ní také poprvé setkal a od té doby ji poslouchám.
Nejinspirativnější jeskyňář/jeskyňářka?
Na začátku mne hodně ovlivnil zoolog Ivan Horáček, který mne naučil v jeskyních hledat souvislosti. Pak mne zásadně ovlivnil Gabi Lešinský, který mne bral do jeskyní Slovenského krasu a seznamoval mne s jeho historií a s jeho jeskyňářskými aspekty. Zásadně mne ovlivnil Joži Hetesi, který mne bral do vertikál Slovenského krasu, od něj jsem se hodně naučil SRT. V potápění mne ovlivnil Enčí svým neortodoxním přístupem. Za zmínku stojí pozitivní ovlivnění „skupinovým duchem“ speleoklubů Drienka a Barrandien (jejichž jsem členem) a speleoklubu Plánivy, který pod vedením Tomáše Rotha odkrývá taje Kačne jamy.
Co jsi praktikoval za sporty před jeskyňařením, nebo nyní současně s jeskyňařením? Nějaké úspěchy?
Zamlada jsem dělal veslování. Bavilo mne trénovat, ale ne závodit. Sice jsem pár závodů vyhrál, ale nejsem soutěživý, tak mne to úplně nenaplňovalo. Naštěstí jsem potkal skvělé trenéry, bratry Luboše a Pavla Ondráčka, kteří propagovali tehdy až kacířský přístup, že nejde o medaile, ale o to, aby si to člověk užil a sportování měl jako radostnou součást života. To mi už zůstalo na zbytek života. Sport a jakékoliv hýbání se mi umožňuje držet pohromadě a užívat si života.
Nejintenzivnější jeskyňářský zážitek?
Tak to bylo asi když jsem propotápěl koncový sifon v Kokodrili v Kačné jamě a objevil nových asi 200 m chodeb s jezírky a sifony. Byla to čistá euforie. Podobné to bylo, když jsem vylezl v roce 2023 do Nebeského rovu ve Vstupní dvoraně v Kačné jamě. Do té doby to bylo neznámé místo, ač na dohled lidé slaňují od roku 1888.
Jakou nejstupidnější věc jsi provedl v jeskyni, nebo na boudě?
To bylo asi to, že jsem se rozhodl vylézt nepokořený komín v Kačne jamě. V minulosti se o to neúspěšně pokoušeli místní jeskyňáři, pod vedením Koračiho. Komín je to obrovský, vytvořený na významném zlomu, proto je tam všechno rozbité a mazlavé. Rozum mi říkal, že je to fakt blbost, leze se přes prasklé nebo volné kameny, vrtá se do špatného podkladu a občas něco spadne. Přesto jsme se do toho s Enčím pustili a pak jsem pokračoval s Klavídem (Jaroslavem Kladivou). No, uvidíme, zatím jsme tomu dali čistého času jen 5 dní lezení, dosáhli jsme výšky cca 144 m a ještě není dolezeno a prolezeno vše.
Máš nějaké jeskyňářské cíle?
Chtěl bych změnit pohled jeskyňářů, jejich přístup, aby v jeskyních neviděli jen dutiny v kamení, ale aby je vnímali v širších souvislostech, třeba jako část krajiny a lokální historie, aby více používali etický přístup k jeskyním a více přemýšleli nad tím co, jak a proč dělají. Aby si jeskyňaření užívali a zároveň aby to nebylo samoúčelné, aby to přinášelo něco nového k získání nových znalosti o podzemí a o okolní krajině. Aby dospěli k poznání, že není nutné jeskyně za každou cenu vykopat, že může být přínosnější to nechat pro jiné nebo na jinou dobu, s lepším vybavením anebo za vědeckého přístupu. A samozřejmě bych chtěl prožít co nejdelší aktivní jeskyňářský život s množstvím objevů ve skvělé společnosti.
Jak kloubíš jeskyňaření s normálním životem?
Pro mne je jeskyňaření částí mého života. Nejlepší by bylo, kdybych mohl spojit své znalosti z nadzemního a z podzemního života v profesní systematický výzkum jeskyní. Snažím se alespoň účelně dodávat vzorky odborníkům, kteří se na mnou navštívená místa nikdy nedostanou.
Jak by ses charakterizoval a jak myslíš, že působíš na ostatní?
Když něco dělám, tak se to snažím dělat naplno, žít tím. Jde o otázku priorit a každý to může mít jinak. Pokud mi na něčem záleží, tak to upřednostním před jinými záležitostmi, věnuji tomu více času, energie a peněz. Když se chystám do jeskyně, tak přemýšlím nad tím, co, jak a proč tam budu dělat a co k tomu budu nutně potřebovat a co se mi může hodit. Díky tomu má výbava bývá vetší a těžší než ostatních. Časem však mí spolulezci a spolulezkyně přestali protestovat. Uznali, že se občas může hodit nějaké vybavení navíc.
Nějaké motto? Vzkaz čtenářům?
Nebojte se spolupráce se specialisty z různých oborů, všem jde především o rozšíření našeho poznání světa. Občas k tomu potřebují také pomoc laických specialistů z řad jeskyňářů. Při zkoumání jeskyní je třeba postupovat s rozvahou, jednou vykopané sedimenty nebo poničenou výzdobu už nikdo nevrátí. Tak aby naši následovníci nelitovali naší přílišné aktivity a neznalosti.
Díky moc za rozhovor.
