Radek Nejezchleb, přezdívaný Bradek, je výrazný moravský jeskyňář, předseda ZO 6-19 Plánivy a člen SZS ČSS – stanice Morava. Duší badatel, kterého znám od jeho šestnácti let, dnes patří mezi respektované jeskyňáře. Aktuálně se intenzivně věnuje jeskynnímu potápění a je jedním ze tří potapěčů, kteří úspěšně absolvovali SKRZ – Bělovodský traverz 2025.
Proč vlastně lezeš do jeskyní a jak jsi s jeskyňařením začal?
S jeskyňařením jsem začínal vlastně přes koníčka mého taťky, který byl horolezec a lezl na skalách. Lezl hodně během celého roku tady v Moravském krasu a já jsem se toho lezení taky účastnil. Ale tím, že celá naše rodina a naši kamarádi byli lezečtí, tak to pro mě nepředstavovalo žádnou velkou exotiku nebo novost. Byla to zkrátka taková běžná víkendová rodinná aktivita. A postupem času, co mě začínalo zajímat víc, byly díry, které se vyskytovaly pod těmi skalami. Takže do těch jsem začal postupně nakukovat a tu a tam jsem narazil na nějakou jeskyni, která byla zavřená, kam se nedalo proniknout, ale lákalo mě to prozkoumat dál. A tu a tam, a to bylo nejzajímavější, jsme s kamarádem narazili na vrátka, které byly z nějakého důvodu otevřené, anebo jsme je dokázali jako kluci obejít a tím pádem měl náš průzkum i trochu punc zakázaného ovoce. A pak jsme vlezli do těch jeskyní a bylo to neskutečné dobrodružství. Takže takhle jsme začínali. A co mě na tom asi lákalo na začátku a láká neustále? Myslím si, že mám vnitřní povahu takového explorátora a objevitele. Zkrátka takové mentální nastavení, že mě neustále baví objevování. To i v životě, kde to občas není až tak úplně praktické, i v koníčcích, kde to naplňuje jeskyňaření. Baví mě zkoušet a zajímá mě, co je za dalším rohem. Zajímá mě, když se někde objeví první skulinka černoty, tak ji rozšířit a podívat se, jak ta věc pokračuje. Je to taková zvědavost a zároveň nastavení explorátora, kterého vždycky zajímá, co je za poslední zatáčkou, do které je vidět.
Když se posuneme v čase, co se stalo, nebo jak se stalo, že teď do jeskyní chodíš víc s flaškami než jenom suchou nohou?
Tak já bych pořád neřekl, že víc. Myslím, že času stráveného v jeskyních je pořád víc toho na suchu a pořád se považuju hlavně za suchého jeskyňáře. Vždycky se v komunitě jeskynních potápěčů o tom bavíme, tak se rozlišují dva archetypy jeskynního potápěče. Jeden je potápěč, který se potápí v moři, dělá vraky, dělá technické potápění, hluboké potápění a teď hledá nějakou novou formu, kterou by se mohl potápět. Za jakousi královskou disciplínu je považováno potápění v jeskyni. A to jsou lidé, kteří chtějí být ve vodě, ale zároveň chtějí být ve vodě v jeskyni. Moje evoluce je ta druhá, opačná, z toho suchého jeskyňáře. Suchý jeskyňář prochází jeskyní, spokojeně bádá, exploruje a objevuje nové chodby, když tu najednou tam je voda. Řekne si sakra, ta voda mě tady hrozně zavazí. Co s tím, že jo? No a jediné, co se s tím dá dělat, je zkrátka naučit se potápět a přes vodu se potopit.
Takhle to taky bylo v Kačne jamě ve Slovinsku, kam jezdíme už spoustu let explorovat. Už je to přes 20 let. Začali jsme se dostávat do míst, kde byl sifon. Měli jsme speleopotápěče Honzu Enčeva. Ten sifon proběhl a řekl: „Kluci, to je jenom dvacet metrů sifonu a za sifonem pokračuje suchá jeskyně.” A já jsem řekl: “Tak tam musíme, že jo!” Takže moje motivace k potápění byla čistě to, že v dalším suchém explorování zavazela voda a bylo potřeba tu vodu nějak překonat. No a postupně, třeba tady v Moravském krasu docházíme k tomu, že ty nejméně probádané věci jsou ve vodě. Čili nejefektivnější způsob explorace v Moravském krasu je potápění. Protože na rozdíl od suchých jeskyní, že by člověk prošel tam, kde ještě nikdo nebyl, nehrozí. Všechno se musí vykopat. V potápění jsou pořád ještě místa, kde není třeba nic jiného než se tam prostě dopotápět a člověk může táhnout novou šňůru.
Ty to popisuješ strašně jednoduše, jako přímočarou evoluci. Ale od toho prvního sifonu po Bělovodský traverz je cesta strašně dlouhá a náročná. Takže v hlavě musí nastat nějaký myšlenkový přerod.
No, je to samozřejmě tak. Já jsem to podal zjednodušeně. Ta cesta je poměrně dlouhá a jeskynní potápění u nás v jeskyních Moravského krasu je ještě vůbec disciplína sama pro sebe. Od toho, kdy jsme si udělali s Petrem Polákem kurz jeskynního potápění, bych řekl, že cesta teprve de facto začala. Bylo to právě poté, co jsme se začali potápět v Slovinsku. Pak jsme dělali ten kurz a potápěli jsme se ve Francii. Krásné jeskyně, relativně hluboké, veliké, čistá voda, prostě parádní podmínky, ale i tak pořád kdesi vzadu v hlavě bylo to, abychom se dokázali potápět u nás v Krasu. Když si vezmu Pikovku a Spirálku, tak tam je každá díra prolezená dvacetkrát, že jo. Ale když se někdo zeptá, jak vypadá sifon mezi Pikovkou a Spirálkou, ten je ještě docela známej. Ale sifon mezi Spirálkou a 13C, tak lidi krčí rameny a řeknou: nevíme. Jednou, dvakrát to proplaval nějaký potápěč, ale celá mapa je čárkovaná a zmatená. A přitom to tam je, je tam díra, do které můžeš prostě vplavat, jenom se umět potápět v jeskyni. Takže to bylo hnací silou a asi pořád ještě je, být schopen se potápět u nás, v našich jeskyních. A to samozřejmě je náročné a předcházelo tomu spoustu tréninků, které je potřeba neustále dělat a neustále se v tom držet. Aby člověk byl v té správné kondici.
Máš nějaké intelektuálně náročnější koníčky než kýblování bláta? Třebá… kaktusy?!”
Já tady tu otázku jsem už mnohokrát četl a hrozně ji nemám rád (hahaha) a vždycky jsem přemýšlel, co bych na to asi řekl. A vlastně jednu věc na to chci říct, moc jiné intelektuální koníčky nemám, abych na to upřímně odpověděl hned na začátku. Ale na druhou stranu zjednodušit jeskyňářskou činnost na kýblování bláta je přece jenom trošičku zjednodušené, že jo. Protože co se dělá v jeskyňaření: technické věci, lanovky, lezení na lanech, i potápění je jakási specifická odborná činnost. Dělá se mapování, to jsou věci, které jdou jak do technické stránky, tak do toho, že člověk musí prosedět u počítače nebo u papíru hodiny a musí vykreslit celou mapu. Teď se dělají 3D skeny, což začíná být vyšší matematika a tak dál. Takže těch jeskyňářských nebo speleologických disciplín, které jsou o “maličko” komplikovanější, než jenom kýblování bláta je dostatek. A za sebe můžu říct, že po intelektuální stránce mě to uspokojuje dostatečně. Taky tím, že v práci pracuju hlavou a je to fyzicky neakční, tak mě to o víkendu táhne ven a dělat něco aktivnějšího. Zkrátka, kde je člověk v pohybu. Jezdím třeba na kole. S dcerou dělám to, o co zrovna ona má zájem. Teď ráda kreslí. (Tak to je zrovna něco, v čem já jim moc nepomůžu, ale využili jsme to při tvorbě loga akce Skrz, kde notně pomáhala). Když projeví zájem, že bychom šli třeba někam na ferratu, tak ji rád vezmu. Nebo když projeví zájem o nějaké vědecké téma, tak se tomu spolu věnujeme. Takže takhle jednoduché to se mnou je.
Nejoblíbenější alkoholický nápoj?
Tři piva
Kolik piv jsi nejvíce vypil za jeden večer?
Za jeden večer? Já nevím, možná dvanáct. Ale teda nejvíc piv spíš za den, že jo. To jsou takové ty akce, kde je naražená bečka a něco se u toho dělá. Takže za celý den si myslím, že jsem vypil i 15 piv. Ono to působí hodně, ale zase když si člověk první pivo dá před obědem a pak dvě po obědě a tak dále, tak to zas není tak moc. Nicméně na počet vypitých piv rozhodně nejsem šampionem. Zrovna s pivem, zvlášť v poslední době, mám problém, a to, že mi způsobuje mírnou alergickou reakci, která mi způsobuje napuchnutí sliznic. Nedělá mně to žádný jiný alkohol, víno mně to nedělá, tvrdý alkohol taky ne, jen pivo. Takže když se mám další den potápět, nebo potřebuju, abych byl v rozumné kondici a nebyl zahleněný, tak pivo pít nemůžu. Takže třeba před potápěním si dám maximálně jedno a víc ani ani ň.
Oblíbení filmoví, literární a komixoví hrdinové a proč?
Já nedokážu říct konkrétní jméno, ale co mě vždycky v rámci mého mentálního nastavení vzrušovalo, byly Verneovky a různé postavy, které už nevím, jak se jmenují. Třeba jedna z těch mých nejoblíbenějších Verneovek v dětsví byla Podivuhodné setkání v džungli, která má takový explorační charakter, kdy loď ztroskotala na ostrově a posádka se vydala do džungle na průzkum. A v té džungli našli národ, který tam žil izolovaně od světa, s nímž se seznamovali a zjišťovali zvyky a pravidla. Kapitán té lodi a nedokážu už teď říct jeho jméno (Pozn. redakce: kapitán Partridge), měl dobrodružnou, explorátorskou duši, která ho vedla k tomu, že ač to bylo dost nebezpečné, tak místo toho, aby se snažili zdrhnout pryč, tak začali ostrov objevovat a objevili tady ten národ.
A film. Hmmm. To, co mi jako první vyskočilo na mysli jsou detektivní příběhy s inspektorem Colombo, který mě fascinoval svým přístupem. Vlastně to byl takový Švejk, který ze sebe dělal tak trošku blbečka, který nic nechápe, ale dokázal dotlačit lidi šikovnou psychologickou hrou do situací, kde začali cítit nekomfortně a začali se chovat tak, jak mu vyhovovalo. Psychologie mě vždycky bavila.
Krasové hospody, které můžeš doporučit.
Jo, tak to bude to, co odpovídal každý. Zkrátka číslo jedna je hospoda U Matky neboli U Milušky / U Němců v Ostrově u Macochy. To je centrum setkávání jeskyňářů. A pak svého času, protože máme základnu Ditrich u Holštejna, tak jsme chodili na Holštejn k Pepkovi. Tam jsme se potkávali s holštejňákama a s dalšími jeskyňáři z té oblasti. Ale řekl bych, že Miluška v tomhle jednoznačně v rámci Moravského krasu vede.
Co bys rád dostal na Vánoce?
To, co by mě z nemateriálních věcí hrozně udělalo radost, by bylo, kdyby mě někdo zorganizoval přes vánoční svátky nějaký větší výlet. To si můžeme zorganizovat aji sami, že jo, ale vždycky se ale najde tisíc důvodů, proč to neudělat. Budou návštěvy u rodičů, bude tamto a bude ono. Kdyby někdo dal impuls a řekl: „Tak jsem to zařídil a letošní prázdniny jedeme třeba do Mexika nebo do Asie,“ ze mě by to sebralo zodpovědnost za to rozhodnutí udělat, a prostě bychom jeli a strávili čas spolu. Ten výlet by ani nemusel být jeskyňářský. Když jsem se v Asii pohyboval, bavilo mě, že tam vlastně je explorátorský i to, jen tak tam prostě být. Je tam všechno natolik jiný a exotický, člověk zprvu nechápe, jak tam věci fungují, že jsem ani vlastně neměl velkou potřebu tam objevovat jeskyně. Vlastně tam objevovat cokoliv bylo docela dobrodružné.
Nejinspirativnější jeskyňář/jeskyňářka?
Britský potápěč Rick Stanton je jedním z neskutečně inspirativních lidí na mezinárodní scéně. Je to hodně známá postava (zejména od záchrany dětí z jeskyně v Thajsku, pozn. red.). Je to člověk, který se vyvinul víceméně z jeskyňáře, a přesto to dotáhnul na úplnej top jeskynního potápění. Byl vždycky hodně nekonformní, když se člověk podíval, s čím dělal některé ponory, tak to byla třeba duše z nějakého mopedu přivázaná na zádech, rebreather, který si sám vysoustrožil u sebe v dílně, takže to vybavení vypadalo občas naprosto příšerně. Měl v tom ale systém a dělal ponory do jeskyní do 180 metrů hloubky a podobně, což v té době dělal opravdu málokdo. Jednotky lidí na celém světě. Takže to mě přijde neskutečně zajímavé, že s takovým přístupem se člověk dokáže dostat na světový top. To je ze světové scény. U nás pak budu zase jmenovat potápěče. Potápěčský guru pro mě vždycky byl Honza Enčev. Vždycky jsem si říkal, že je neuvěřitelný, že s tím, co všechno dělá a jak, že to všechno přežil. On to má ovšem v sobě srovnané víc, než by se mohlo zdát. Tak si vždycky si říkám, že když to všechno přežije Honza Enčev, tak je to pro mě potvrzení, že speleopotápění se dá dělat za hranicí konvencí a mít přesto bezpečnost pod kontrolou.
Nejintenzivnější jeskyňářský zážitek?
Nejintenzivnější jeskyňáři zážitek, co jsem zažil…. (přemýšlí). No vyvstane mně jeden, když jsem byl poprvé v Črnelským breznu, což pro mě byla první jako fakt férově hluboká propast. V té době už jsem měl na lanech relativně nalezený a technicky to nebyl žádnej velkej problém. Ale když jsme se tam objevili ve stropě 200metrové propasti, Peťa Polák, který jeskyni vystrojoval, zmizel někde v hloubi pode mnou a já jsem tam visel u niplu nahoře a fascinovaně jsem se na to díval a říkal jsem si, jak si člověk občas říká, „Co já tady sakra dělám? Sakra, co já tady vlastně hledám na dně této obrovské hluboké propasti? Stojí mě to za to? Mám to zapotřebí?“ Tam jsem fakt zažíval smíšené pocity. Obrovský respekt z té hloubky, kterou mám pod sebou, a zároveň vzrušení z toho, že se poprvé dostanu tak hluboko v téhle legendární jeskyni. Takže to ve mě rezonuje ještě dodneška, přestože už je to asi 20 let, když jsme tady na téhle akci byli. (pozn. redakce: článek o expedici )
Jakou nejstupidnější věc jsi provedl v jeskyni nebo na boudě?
Nevím, jestli si vzpomenu na něco, co je objektivně nejstupidnější. Ale vzpomínám si na jeden fakt dost stupidní nápad z kategorie nápady po deseti pivech. To bylo, když jsme na Ditrichovi měli bečku a pařilo se a měli jsme všelijaký nápady. Byli jsme mladí, plní energie, a dostali jsme se do takové té fáze goril, co si bijou v prsa a zkouší, která z těch goril je silnější. V rámci toho jsme začali házet přes plot různý těžký věci. Házeli jsme různý špalky a kdo co našel, co bylo to nejtěžší, co dokázal hodit. Celá věc skončila tím, že jsme hodili přes plot ocelový ponk, který vážil asi 80 kilo. Pak jsme už byli tak opilí, že jsme na to zapomněli. Druhý den ráno jsme vylezli z Ditricha a podívali jsme se ven a tam stál za plotem, částečně na plotě, ten ocelový ponk. Ježíšmarjá, co jsme to tady včera dělali? Tak jsme řekli: No nic, tak pojďte, aspoň 3, 4 lidi, hodíme ten ponk opatrně zpátky přes plot na dvorek Ditricha. Jenomže jsme absolutně nebyli schopni to udělat! Tak to bylo, myslím dost stupidní, ale užili jsme si to.
Máš nějaké jeskyňářské cíle?
No určitě jo. Jednak z takových obecných jeskyňářských cílů je, že bych byl rád, abych to ve zdraví mohl dělat co nejdéle, že jo. V tomto je nám takovou inspirací náš Kocour. Zrovna dneska jsme byli ve Staré amatérské jeskyni. Museli jsme znovu počítat, kolik vlastně mu je roků, když vyhučel vstupní 40metrovou šachtu celkem bez nějakého významnějšího zadýchání. Takže to je takový ultimátní cíl v mé jeskyňářské činnosti. Z nějakých konkrétnějších nám ještě zbývá tady v Moravském krasu spoustu věcí, které se týkají podzemního průběhu Punkvy, kde jsou místa, které se z časových důvodů zatím nestihly dodělat. To bych určitě chtěl rozluštit. Takovým nejzajímavějším otazníkem mi teďka připadá spojení Punkvy v Šolimově míse a bludiště Milana Šlechty. Tam ještě máme relativně dost neznámých metrů ale to spojení tam s velkou pravděpodobností bude. A pak druhou významnou lokalitou, kam jezdíme, je Slovinsko. Jeskynní systémy na řece Reka, kde spoustu let děláme v Kačne jamě a okolí, tam nám ještě taky zbývá na objevování hodně.
Jak by ses charakterizoval a jak myslíš, že působíš na ostatní?
No, jak působím na ostatní, by měli spíš říct ostatní…. Nevím, ale snažím se působit dostatečně sebevědomým dojmem, ale zase ne přehnaně. Doufám, že snad funguju jako tahoun akcí, ale zároveň že nepůsobím autoritativně. Osobně nemám rád, když se někdo snaží prosazovat věci na sílu, z titulu své autority, ať už je domnělá nebo reálná. A hrozně nerad to dělám sám. Na druhou stranu je docela možné, že občas se mi to úplně nepovede a může se stát, že občas některé věci mám tendenci ohnout svým směrem nezávisle na tom co na to ostatní říkají 🙂
Nějaké motto? Vzkaz čtenářům?
Vzkaz čtenářům nebo motto? (Přemýšlí.) Tak jo, tak jeden vzkaz bych teda řekl začínajícím jeskyňářům, kteří přichází k tomu koníčku a začínají se mu vážněji věnovat. Aby se nenechali strhnout nějakým společenským standardem a očekáváním od jejich života. Pokud je tyto aktivity a styl života lákají, aby se nebáli se do nich plně ponořit. Pokud jsou trošku schopní, což většina jeskyňářů je, tak si to v těch ostatních stránkách života nakonec vše sedne dohromady a bude to fungovat. Takže nebojme se dát tomu hodně a dělat to naplno. Svět jeskyní je krásný, naplňující a plný inspirativních lidí!
Děkuji moc za rozhovor.
